Při vstupu do dnešní Galerie se musím usmívat, neboť už teď je mi jasné, že se tu poznáte i vy. Již delší dobu v mém okolí poslouchám stejné názory na tento prostor, a ačkoliv je mraveniště plné neukázněných mravenců, kteří frčí na LSD či na jiných omamných a psychotropních látkách, dá se v tom docela dobře bruslit a vzít si to své. Při vstupu si neberu pojízdnou klícku, jako ostatní návštěvníci, mě přece stačí můj skládací košík. Vždyť vezmu jen pár důležitých věcí a jako obvykle rychle vyfičím. Co na tom, že na konci u cílové pásky ho sotva unesu a proklínám se. Ještě tě čeká 64 schodů, ty trubko. Pokaždé si nadávám, když to pak táhnu do věže, ale co nadělám. Míjím Manku s Cipískem, který v údivu sleduje návštěvníka s červeným čírem na hlavě v černé křiváku a martenskách a říká: „Mami, ten pán má vysoký vlasy.“ Už při téhle větě se rozesměju a Manka mi úsměv oplatí. Mezitím co její druhé dítko Juantorena, které je řádně zaparkované svými kolínky v klícce se snaží svými chapadly vzít vše, co je v jeho dosahu a cpát buď do pusy, nebo do klece. Já prostě miluju tu dětskou bezprostřednost a upřímnost. Míjím Zombíky, kteří se usilovně přidržují klícek a v letácích hledají pečlivě označené zboží, které je v akci a které slíbili svým pracujícím potomkům dopravit domů. Jeden z nich mi najíždí klíckou do zadnice a já přemýšlím, zda i v jeho vysokém věku se jedná o nevinný flirt, nebo si jen nevzal ty správné brýle, či léky a nemůže odhadnout vzdálenost před sebou. Hlavně, že vidí na ty poznámky. Probleskne mi hlavou a rukou si srovnám sukni. Je tu tolik národností, že si vzpomenu na Sibylino proroctví o konci Světa. Až se budou národy ve velkém stěhovat z místa na místo, až nerozeznáš ženu od muže…mi docvakne při pohledu na pár přede mnou. Nemůžu jasně identifikovat Who is Who. Z myšLenky mne vytrhne informace, že se otevírá recepce číslo tři. To je skvělá zpráva, ale jsem bohužel ještě daleko od cílové pásky, tudíž se přede mne nacpou návštěvníci s plnými klíckami, a i když chtěli ještě něco do nich z metru či tří s trojskokem dohodit, vzdávají to a ženou se k cíli. Jeden z návštěvníků marně hledá svou klec, do které místo pětikačky nacpal desetikorunu a nyní svého činu lituje. Ostatní pečlivě vyrovnávají zboží na pás a sofistikovaně ho oddělují plastovou zarážkou. Každý má své hranice a ta moje končí tam, kde začíná ta tvá. Tady je to jasně vidět. Kéž by to tak platilo i v běžném životě. Mají štěstí, pás před recepční je dlouhý a mají tudíž čas. Ale za recepční se pořádně zapotí. Její hbité ruce téměř přehazují jednotlivé kusy přes cílovou pásku do prostoru, který není ani poloviční a nejde si nevšimnout, že starší ročníky prostě tomuto tempu nestačí a zboží se kupí na malé sjezdovce ve směru jízdy. Recepční má však spokojený výraz. Je dostatečně rychlá, a to je přece oč tu běží. Spěch, rychlost, výkon, výsledky, čísla, stres. Proč? Proč se stále honíme, místo abychom honili v klidu? 😊
