Moje ranní cesta autobusem je pro mě jako prohlídka Galerie. Každá tvář člověka, který cestuje, má svůj příběh a já bych vám ráda popsala tu dnešní. Zvolila jsem místo vedle pána, který čte knížku. Je zaujatý jejím dějem, že nejspíš ani neví, že vedle něj sedím. Přesto, když ho pouštím na další zastávce, aby vystoupil, usměji se na něj, on poděkuje a úsměv mi opětuje. Jo, to chci. Usmívat se na lidi, neboť oni jsou mé zrcadlo…Dalším cestujícím je paní s velkým kufrem, nejspíš cizinka …v hlavě mi běží, kam asi cestuje a zda se těší? V duchu jí přeji, ať do svého cíle v pořádku dorazí. Na zastávce do mé Galerie nastoupí vysypaná fetka, která ještě stačí v rychlosti od kamelota převzít Metro, nejspíš proto, aby zjistil, kde všude v Liberci je možné sebrat použitou stříkačku a obstarat si svou denní dávku, bez které, jak je z jeho projevu patrno – nelze ani den přežít. Pak tu máme mládež, statnější dívky, které jsou pohlceny online světem a nevnímají vůbec své okolí. Holky, budete mít brzy v háji oči, krční páteř a karpály…a pokud nezhubnete, přidají se k tomu ještě další zdravotní trable – předpovídám jim skvělou budoucnost 😊. Přede mnou sedí dva kapucíni. Myslím, že se vracejí z noční a těší se, na svůj zasloužený spánek. Tohle člověk může vnímat, jen pokud je v klidu. Klidně dýchá a je sám v sobě. Dlouho jsem ten pocit nezažila, ale teď cítím, že konečně trošku zpomaluji…v hlavě mi zní Mirai – vedle Tebe usínám – a jediné co si vlastně přeju je, abych vedle někoho usínala a v tom lepším případě se vedle něj i ráno se svými kruhy pod očima probouzela…
Mějte krásný den a mějte se rádi 😊
