Papa páteček. Vstoupím do Galerie a sedám si na nižší sedačku. Vzápětí si všimnu značky pro důchodce. Nene, ještě ne. Na tohle místo máš ještě čas. Zvedám se a můj zrak míří k mladé slečně, vedle které je volné místo. To místo volím úmyslně, neboť mi bude konečně odtajněno, v jakém příběhu se Čtenář, který sedí před ní, nachází. Usměju se na ní a gestikuluji – můžu k Vám? Úsměv mi opětuje a říká: Samozřejmě. Čtenář drží knížku tak blízko očí, že bych měla problém vidět i papír, na kterém je vytištěná. V knížce přede mnou zahlédnu název kapitoly: Osamělá písnička. Sakra, jsem odhalena. Jak to můžou vědět? Další dvousloví je Kozí maso a to už mi tak vtipné nepřipadá. Ačkoli je lepší být za kozu, než za krávu. Na svých místech jsou i ostatní pravidelní Návštěvníci. Mona Lisa stojí za svým doprovodem v podobě starší paní. Oba jsou pevně zavěšeni, a přesto se v každé zatáčce jejich těla naklání ve stejném rytmu a tím vyvažují balance. Jsou tak sladěni, že mám pocit, že jsem na sjezdovce, kde každý svou tělesnou hmotnost přenáší ve stejných intervalech ze strany na stranu. Mona Lisa v dnešní Galerii je jako Shiffrinka na lyžích. Vybaví se mi scéna z filmu Kokosy na sněhu. A máme tu Jamajský dvojbob, který má pod svou kontrolou nekontrolovatelná Mona Lisa. Před každou jízdou sjede bílý prášek z ostří nože svého bobu a vrhá se do koryta. Do Galerie přistupuje také Tygřice se svým Krotitelem. Při opouštění svého místa se na slečnu usměju a popřeju jí hezký den. Je trošku překvapená, ale s milým úsměvem mi přání opětuje. Procházím okolo stojících důchodců a div nedostanu ránu holí od stojícího pána. „Máme hole v ruce“, probleskne mi hlavou. A jo, tak dnes. Dnes si to půjdu hodit. A vy běžte, prosím, taky 😊.
Papa páteček
