Dnešní Galerie má opačný směr, jiný čas i rozměr. Vřítí se do ní skupinka mladých chlapců s florbalovými hokejkami. Tipuju, že jsou ve věku mezi 8 až 11 lety. Takže chlapci v plné síle. Aby náhodou o tu sílu nepřišli, zaberou v mžiku všechny volné sedačky, což ve mně vzbuzuje obrovský údiv. Jsem asi vážně mimo mísu, ale je tu hodně starších lidí, ano, starších než já, kteří by ta místa měli zabrat. Nikdo se nezvedá, a to ani za celou dobu, kdy do Galerie vstupují starší ročníky výroby, než je náš Dreamteam. Vedle mne stojí paní Balíková. V ruce má obrovskou papírovou krabici a stěžuje si na toho svýho, že neměl čas balík vyzvednout, aby ho ONA nemusela vláčet Galerkou. Jsme asi stejně mladé a jediný pohled do očí hovoří za vše. Následný úsměv a náš rozhovor se chca nechca nasměřuje na téma slušnosti, pokory a dalších, alespoň pro mne stále ještě významných slov. Je to prostě všechno jinak. Zní mi v hlavě píseň od Taylorky, kterou nazpívala s Edou: Everything Has Changed. Je úžasná a já jen doufám, že tak jak melodicky graduje ve svém refrénu, tak v tom negativním nebude také dále gradovat náš Svět a chování lidí v něm. Přitom by vážně stačilo tak málo. Abychom byli na sebe hodní, ohleduplní, podporovali se, místo vzájemných ponorů a radosti z toho, že právě mým zásahem, který vyplývá z mého strachu, byla loď toho druhého potopená. Místo závisti, že je někdo lepší, hezčí, menší, větší, tlustší bychom měli mít radost z toho, že prostě jen Můžeme bejt. Jsme tu jen vypůjčení, na chvíli. Co na to občas pomyslet? 😊
