Pravidelně ve čtyři hodiny
spustí svoji symfonii…
Jejich revírem jsou koruny stromů. Každá větev, na kterou se lze posadit.
Jejich hlasy jsou tak silné, že tě proberou z hlubokého snění. Přelétávají ze stromu na strom, aby každý den, přesně ve čtyři hodiny, spustil každý své sólo.
Je jim jedno, že je ještě tma a většina dalších tvorů spí. Nadechnou se z plných plic a ze svých volátek do prostoru vypouštějí každý svou vlastní, perfektně vyladěnou melodii.
Jen ten špaček, který ještě nestačil shodit svůj zimní kabátek z bílých perel, neposlušně zkouší napodobit sýkorku, kosa nebo brhlíka.
Červenka se tolik snaží, že její barva připomíná zapadající slunce nad obzorem. Drozdí taťka se předvádí před svou družkou, aby jí dokázal, že je stále ten pravý.
Jejich symfonie je nádherná a celé toto velice intenzivní představení netrvá ani hodinu.
S přibývajícím hlukem v ulicích postupně intenzita jejich zpěvu slábne, utichá a někteří z nich opět na chvíli usínají.
Do doby, než se úplně rozední a denní světlo pokryje Zemi. V tu chvíli jim začíná pracovní den – čas, kdy začnou shánět něco do zobáčku…
