Dnešní Galerka je úplně jiná. Převažuje v ní bílá a modrá barva. Ne, nejsem na Slovanu. Potřebuji srovnat kostru, takže mé kroky míří k fyzio, která mi nejspíš vidí do hlavy, neboť při vstupu do místnosti, se mne zeptá: „Jak se máte?“ Ve stejný moment se ptám já jí. Zkusili jste se někdy u lékaře, psychologa, fyzioterapeutky, či v nemocnici někoho zeptat, jak se ten člověk má? Jsme zvyklí, že v těchto zařízeních se většinou ptá druhá strana. Ano, od toho tam přece jsou. Pomyslí si většina z nás. Docela často to dělám právě naopak. I mě totiž zajímá, jak se jim daří. Dělají náročnou práci a většinou ze sebe pouze vydávají. Zkusme jim to někdy oplatit. Dialog totiž dostane úplně jiný náboj… Poté zamířím k výškám. Ano, dnes jdu do Nebe. Do toho modrýho, prosklenýho Nebe, které nemá jediný kaz na své kráse. Levá noha střídá plynule pravou, srdce tluče, jak o závod, ale je mi krásně. Ostatní návštěvníci mají jiný směr, rychlost i dráhu letu. Jsem na Vrcholu, kde na mne čeká, kromě výhledu na náš Nejvyšší bod, překvapení. Šmoula. Stojí tam v mrazu polonahý, na sobě má jen slipy vpředu se Šmoulou /obrázkem, nemyslím to, co je pod ním 😊/, kalhoty u kotníků, plnovous mu zdobí několik rampouchů. Tělo má tak souměrný, že ho musel Ten Nahoře nejspíš vysoustružit, když dělal přesčasy. Žádný Rambo, prostě tak akorát, pomyslím si a jsem ráda, že se nejedná o telefonát. „Ahoj. Ahoj.“ Pozdravíme se. Usměje se na mne a začneme si povídat. Opaluje se prý takto i několik hodin. Protože patřím mezi otužilce a miluju se koupat v ledu, zas mne to tolik nepřekvapí. V hlavě mi problesknou slova mojí babičky. „Co kdyby Ti něco udělal? Holka bláznivá!“ Babi, klíííd. Je z něj princezna, nemusíš mít strach. Uklidním jí tam Nahoru. Mluvíme o zásadních věcech, jako například o tom, jak je důležitý pitný režim a kdy sleze z Ještědu sníh. Mezitím si oblékám péřovou bundu, neboť po výstupu jsem dost zpocená a ten ledový Vítr Změn mi nedělá tak dobře, jako Šmoulovi. Rozhovor by byl dlouhý, zajímavý, a kdyby se neprodlužovaly stíny, jistě bychom tam spolu hovořili dlouho. Na rozloučenou si popřejeme krásný zbytek dne a já se otáčím do svého protisměru. Usmívám se a jsem ráda, za to nečekané setkání. Člověk prostě nikdy neví, co se stane, koho potká a co mu to dá…
„Vždyť největší tma je vždycky před svítáním,
a nejhlubší dna těsně před stoupáním“ Kryštof Hned Teď
