Protože nemůžu běhat po horách a kopcích, jak jsem zvyklá, ale můžu v tempu důchodcovském chodit na procházky, vydala jsem se na známé místečko, kde můžu zdolat několik kilometrů téměř po rovině. Svou zelenou Žabku, které po zimě přibylo opět nějaké to zranění od skvělých a ohleduplných sousedů, zaparkuju mezi paneláky – a hurá na trať.
Jediné, o čem v tu chvíli přemýšlím, je, jakým směrem se vydat, abych si užila co nejvíc sluníčka. Tak jo, půjdu po směru hodinových ručiček a vezmu všechny tři. A když tak člověk roztahuje plíce a přemlouvá srdce, aby se nezaleklo jara, může narazit na ledacos. Třeba na lesní školku trpaslíků. Procházím kolem jehličnatého lesa a v měkkém jehličí tu pobíhají, smějí se a hrají na schovku. Na hlavách mají barevné čepičky a já si okamžitě vzpomenu na scénku pracovitých trpaslíků při opravě hradu Brtník z pohádky Ať žijí duchové. „Skřítkové, tesaři, vylezte z mechu…“ Schovávají se za kmeny stromů ve stylu kamufláže typu „když tě nevidím, nejsem vidět“ a opravdu si to užívají. Jejich dvě Sněhurky něco řeší na okraji lesa a jedním okem sledují jejich pohyb.
O pár kroků dál míjím paní Multi s kočárkem, která právě v rychlejším a pravidelném tempu své chůze provádí ukázkový multitasking – kočárek, pes, telefon. Plná emocí vypráví do telefonu: „No dělala jsem to úplně stejně jako jeho matka! Ale víš co? Zase měl blbý kecy! On by reptal i nad svatým grálem.“ Právě sleduju přímý přenos z nové reality show „Ženy v běhu – nervy v háji“. Nejspíš vyprávěla kamarádce o tom, že manželovi uvařila pokrm, který miluje, a vařila ho úplně stejně jako jeho máma. Přesto měl připomínky. Známe to. Když je to od maminky…Mámy mají nejen v životech mužů zásadní roli. To víme. Jen se to prostě nesmí přehnat a včas se musí přestřihnout pomyslná pupeční šňůra – jinak nevěsty mají velký trouble a můžou si to na té šňůře občas hodit.
Kráčím dál a delší dobu nikoho nepotkám. Užívám si paprsky slunce na své tváři a klid, který mi dělá tak moc dobře. Na asfaltce proti mně kráčí Pankáč – rychlým krokem, s kočárkem a čírem v barvách jamajské vlajky. A já si nemůžu pomoct – představím si mimino, které veze v černém kočárku s miniaturním čírkem, okovanými dupačkami a sluchátky na uších. Dudlík mu rytmicky poskakuje, jak mu v hlavě duní decibely muziky.
„Je tu najednou docela frmol,“ pomyslím si, a přímo proti mně na chodníku přichází Fotbalista – Lavi. Telefon drží u ucha a hrdě kámošovi na druhé straně líčí, jak to „fakt hráli dobře, ale rozhodčí měl oči u prdele.“ Vedle něj kráčí klučina a na vodítku má štěně – malý rhodéský ridgeback, co vypadá jako šéfik celé výpravy. Takový ten typ, co by vám při šachách ukradl krále a ještě vám olízl nos.
A mezi těmi všemi kráčím já. Moje nohy si pomalu vybavují ten pravidelný pohyb, kdy jedna míjí druhou, dech nabírá rytmus, srdce i plíce si stěžují, že je Pan Proton nešetřil… ale pak si taky vzpomenou, že jsou pořád bojovník. Těžko se mi smiřuje s tím, že to bude běh na delší trať, než se vrátím tam, kde jsem byla – a možná, že už ne… Ale snažím se pro to udělat maximum. Ostatně tak, jako všechno v mém životě. Hej hou, hej hou…
