Mé kroky velice často míří za hranice, na sever od nás. Do míst, kde jsem několik let hrávala volejbal a kde jsem pokaždé šťastná, jakmile překročím čáru. V návaznosti na mou Trpasličí galerku, která se odehrávala na Mšeně, musela po dnešním dni zákonitě přijít tahle její sestřička.
Po ne příliš příjemné noci a dopoledni vyrážím k Olbersdorfer See. Už ani nevím, kolik kilometrů jsem tu za ty roky nachodila a na otužovala.
Svítí slunce, Žabka na svém rosničkovém teploměru ukazuje téměř 25 °C a strašně fučí. Ale strašně! Rozhodnu se nejít po cestě, ale vymést rákosí – třeba tam ulovím zajímavé záběry pro videa a fotky – a vyrážím přímo k vodě.
Užívám si aktuální bezvětří, kochám se čistou hladinou, do které bych okamžitě vlezla… a v tom slyším za sebou kroky. Ohlédnu se – Návštěvník s rozkládací židličkou a ručníkem. Uf. Pokračuje dál. I se židličkou, i se svým tajemstvím. Když se dokochám pohledem na hladinu a pučící stromy, pokračuju i já.
A co to nevidí mé bystré oko? Na dece těsně přede mnou leží nahý chlápek s roztaženýma nohama – jeho chloubu prostě nelze přehlédnout. Ajaj. To není trpaslík. To je rovnou Gargamel. Nevím, kam s očima. Vzpomenu si na trpasličí školku a jejich hru: „Když tě nevidím, nejsem vidět.“ Bez mrknutí oka jdu dál. Musím téměř překročit deku pana Housenky a s pošetilým úsměvem pokračuju.
A sakra! Další mina přede mnou – Herr Stuhl – Židlička. Na židli má úhledně srovnané veškeré oblečení. „To je hezký, jak si to pěkně poskládal, aby si to nezmačkal,“ napadne mě. Ale on leží kousek od cesty tak, jak ho Pán Bůh stvořil.
Uf. Zlatí trpaslíci, Pankáč a Lavi. Ti aspoň drželi koule pod pokličkou. „Jó, holka. Jiný kraj, jiný mrav.“ Spíš nemrav. No jo, Němci a nudismus. Přirozené spojení. Nebo snad spojení s přirozením? Milují nudismus. Ale já ho zrovna nemusím. Teda… Ať si každý dělá, co chce – jenže já vždycky říkám: Spodek patří mně a mému příteli. V ideálním případě. Jinak minimálně mně. Kozy máme všichni stejný, ty se můžou ukazovat 😊.
Za keřem, který se ještě nestačil zazelenat – ale podle mě se červená – zahlédnu obří obrazovku. Jinými slovy: megaprdel. „Na ní by se to promítalo. Klidně i premiéra ve 4K,“ napadne mě. Patří stojící paní, u jejíchž nohou leží nahý Televizák.
„Tak snad už mám vybráno,“ pomyslím si a vracím se raději na značenou cestu. Naštěstí potkávám už jen dva kluky na kolech – oba mě slušně pozdraví. Jo. Jiný kraj, jiný mrav. Tady se totiž v přírodě zdraví snad úplně všichni. A ještě se na vás usmějí.
Přicházím na čerstvě uvláčenou pláž. Písek je krásně vyhřátý a jsou v něm pravidelné rýhy – takové vlnky od bran. Sundávám boty a už při prvním kroku cítím tu úžasnou měkkost načechraného písku.
Jako malé dítě ťapu a pozoruju stopy, které vznikají. Napadne mě: Vyťapu srdce. Pro vás všechny.
Je to zvláštní – žádné vyměřování – a povede se hned na první dobrou. A víte proč? Protože je to srdce od srdce 😊! Jde to samo a strašně mě to baví. Občas ztratím rovnováhu, když vítr udeří. Všude se nese ten načechraný písek. Mám ho všude. Když je dílo dokonáno, jdu k vodě – a jsem šťastná, když mé kotníky, kolena a stehna ucítí ten blažený, chladivý pocit. Pokud se mi voda dostane do uší a spojí s pískem, můžu začít stavět.
A hle – přišlo to samo. Na břehu zahlédnu malou hromádku z mokrého písku – zbytek písečného hradu. Víme, jak moc jsou křehké. A i když tušíme, jak málo stačí, aby se zhroutily, umíme si jich ve své fantazii vytvořit tolik. A pak jen sledujeme, jak padají. Moje dlaně jako lopatky nabírají mokrý písek ze dna – a cítím, že to není jen písek. Bahno, co voní jako rybí bistro po zavíračce. Mám ho všude. Teda na rukách. Za nehty a v kůži dlaní. Můj táta by řekl: „Jen dvě věci smrdí rybinou. A jedna z nich je ryba.“ Okamžitě se mi to vybaví – a vy víte, kam mířím. Moje dlaně drtí mezi sebou ten mokrý, protékající písek – a můj hrad roste. Má dva odstíny – světlý od písku a černý od bahna. A přátelé – stálo to za to. Za chvíli se ke mně přidávají děti – rozhodly se postavit si vlastní hrad hned vedle. Mám z toho radost. Miluju děti. Těší mě, když si hrají.
V dálce zahlédnu přicházející postavu. Úsměv od ucha k uchu. Když ke mně přijde, obejme mě a prohodí saským dialektem: „Koukám, že jsi tu už dlouho.“ A jeho pohled míří na vysokou horu z písku. A to ještě netuší, že právě jeho kroky proťaly jedno obrovské srdce…
