Po schodech vystupuji do 4. patra a modlím se, aby to za dveřmi nebylo tak zlé, jako v patrech, která míjím. Ten nahoře asi není doma, bo na mě úplně kašle. Zlobím se na něj v duchu. Vstupuji do prostor naprosto přeplněné a vydýchané Galerie a vzpomenu si na větu. „Seděl jsem sám, v přeplněném kupé.“ Jsou tu zastoupeny snad všechny národnosti a věřím, že i pod jejich šaty je ukrytých všech 365 pohlaví. Ze dveří vychází Anděl žena v bílém a snaží se rozkapávat oči všech, co tu sedí. Anděl – Rozkapávač. Napadá mne úplně jiná asociace, kterou žena v takové skupině a takto oděna na určitých webových stránkách dělá, ale vzhledem k tomu, že tu vládne komorní nálada, raději svůj úsměv zklidním. Mně vynechává. Zřejmě nejsem její typ. Prostorově výraznější pán vedle mne sedící už svoji dávku dostal. Rohovky obou očí má roztažené jako Kocour ve Shrekovi, ale Anděl mu přesto praví: „Ještě Vás přikápneme.“ Jasně, jen houšť a větší kapky, probleskne mi hlavou. Dnes prostě každý své Kapky dostane. Je jedno, zda si je zaslouží či ne. Často se totiž v životě stává, že taková Kapka přijde ve chvíli, kdy jí vůbec nečekáte, a padne z takové výšky, že vás může dokonce zabít. Na takové nečekané Kapky často člověk není připraven. Jeho rohovky se pak dlouho dostávají do původního stavu a často se stane, že jeho Duše NeMůže dál a tudíž oNEMOCní. Tok mých myšLenek náhle přeruší pravidelné klapání holí a do Galerie se vřítí Návštěvník, který nevypadá, že by právě opustil sjezdovku. Snižuji tu věkový průměr, z čehož nemám úplně radost. Mezi dveřmi stojí dvojmetrový muž v černých brýlích. Je značně prošedivělý s vousy a nápadně mi připomíná zpěváka známé a oblíbené, liberecké skupiny. Luboš se za celou dobu ani nepohne a po chvíli mizí v útrobách Galerie. Náhle ze dveří vychází jeden ze Tří mušketýrů – d’Artagnan. Vlnité havraní vlasy mu padají k ramenům a ostře kontrastují s bílým pláštěm. Proletí Galerkou a mezi zuby s úsměvem procedí: „Kde se všichni berou?“ Po chvíli zmizí v davu Návštěvníků. Myslím si to samé a přeju si, aby naše Duše nebyly tak nemocné a nebyla tak nemocná jejich Těla.
Po čem touží moje duše, když se večer zastaví? Odpověď zní jednoduše. Jednoznačně po zdraví!
