Každý má svého anděla,
jen ten můj se někde fláká,
litá si vzduchem bez těla,
Andělku k sobě láká.
Každý má svého anděla,
který mu kryje záda,
včera jsem jednoho viděla,
a jsem za něj upřímně ráda.
Seděl tam na drátě nad polem,
vyprávěl o cizím osudu,
slyšet ho, šel by jsi do kolen,
prý dělám pořád jen ostudu.
V ruce měl bílou ruličku,
a z ní šla zvláštní vůně,
netrefil úzkou uličku,
a dneska z toho stůně.
Každý má svého anděla,
ten můj se pořád chechtá,
kdybych to předem věděla,
tak se ho na nic neptám.
