Do páteční Galerie vstupuji v dlouhé bílé vestě. Nepodléhám módním trendům, nosím to, v čem se cítím dobře a co mě baví a je barevné. V černé a bílé mě uvidíte minimálně. Vestu jsem náhodou potkala v nějakém obchodě a řekla si – proč ne. Holky mi jistě rozumí 😊 . Cítím se jako kukla, která doufá, že se z ní vyklube krásná nymfa. Vstupuji do Galerie, rozhlédnu se, je poloprázdná. Mona Lisa tu není, tak si říkám, že nejspíš na chvíli zmizela z obrazárny stejně, jako nám někteří lidé zmizí na nějaký čas ze života, aby se po čase třeba vrátili a znovu nás okouzlili něčím novým. Úmyslně zamířím dopředu a sedám si na dvojsedačku za Recepčního, kde nemůžu nikoho vidět a říkám si : „To nemůže fungovat, když neuvidím žádný obraz.“ Zvednu svůj zrak, který spočine na reklamě na bagety BB. Z obrázku na mne cení svůj umělý chrup Karlos a jeho heslo „ Život dokážu opepřit nejen soupeřům, ale i sobě“ mi opět vykreslí úsměv na tváři. My to přece víme, Karlosi. Víme o Tobě totiž všechno 😊. Funguje to. Mozek jede na plné obrátky a trpaslíci přihazují řádně pod kotel. Celý život si představuji, že v mé hlavě to funguje jako v v podpalubí na lodi, která je poháněná uhlím. Písty se otáčejí tak rychle, jak vysoká je teplota, kterou právě ti trpaslíci vytvoří. Dnešní prohlídka je velice poklidná. Vedle mě přes uličku sedí Návštěvník, kterého denně zdravím a který čeká na stejné zastávce. Blížíme se k Šalďáku, který PLYNULE projíždíme! Téměř se ve mně pohne děcko, neboť očekávám náraz. Tady se přece VŽDYCKY a DLOUHO stojí na červenou! Leknu se. Semafory nezklamou. Stojíme asi 3 minuty na dalším z nich. Na zastávce zahlédnu Čtenáře, jak se sprintem snaží doběhnout svůj další spoj. Nestíhá. Nejpíš byl tak hluboce zabrán do svého příběhu, že zapomněl umístit na nedočtenou stránku svou papírovou záložku a nestihl se včas připravit na start. Mrzí mě to. Bude mu to zpoždění jistě chybět. Na Fügnerce je ve vzduchu cítit silná vůně Marušky a pokaždé, když jí cítím, říkám si – škoda, že to v tu chvíli nemá stejný účinek, jako při užití. V tomto případě bych si ráda přisedla a jako pasívní kuřák vdechovala, alespoň pro mě, zajímavou vůni. V kanclu jsem vždy první. Přistoupím ke svému stolu, kde vidím to, co je součástí tohoto příspěvku a co mi tam dali včera v mé nepřítomnosti moji milí kolegové. Dostanu neskutečný záchvat smíchu, který již neudrží mé slzy v kanálcích. Směju se tak, že dostávám křeče do břicha, které je namožené po včerejším výstupu na Skalku a také následném pádu na hubu cestou dolů na umělém sněhu. Občas se prostě stane, že se lyže zastaví o umělý sníh a tělo svou setrvačností nestihne zareagovat. Jsem ráda, že se nelíčím, neboť by ještě dnes na večerním lyžování každý poznal, že se tam včera válel Forrest v ženském vydání. A jsem zase u něj – Úsměv. Zkuste si někdy všimnout, co se s vámi při úsměvu děje? Není to pocit tepla, který se roznáší po celém těle, kdy každá buňka štěstím kuňká? Není to celkové uvolnění a následný příval čehosi příjemného? A pokud se toto zrcadlí do druhých, vše se zdvojnásobí. Na matiku jsem nikdy dobrá nebyla, ale tohle chápu a vím, že je to prima 😊. Krásný den, přeji všem.
Úsmev nie je žiadna šifra, je to malá výhra líc, úsmev skús ho ďalej prihrať, oblúčikom do ulíc…
