Dnes jsem se do své Galerie téměř nedostala. Recepční, který sedí vpředu a říká si řidič, nejspíš v noci přebral a ve stylu „Nezastavujeme, máme zpoždění“, zastávku téměř přejel. Ale mé gesto v podobě rozhození rukou a jasně říkající „No Ty Vole!“, ho naštěstí zastavilo. Zarazilo mě, že ostatní návštěvníci jen stáli jako přikovaní, bez jediné reakce. Jasně, všechny nás zachráním. Mám to přece v krvi 😊. Sedám si do poklidné Galerie vedle paní na čtyřku sedadel naproti zadním dveřím a má Intuice mi našeptává : „To není to pravé místo pro tebe.“ Jako obvykle jí Rozum přehluší, neboť jinde stejně místo není a prohlídka bude dlouhá. Že se ten Našeptávač v mé hlavě opět nemýlí, zjistím hned v první levotočivé zatáčce, kde se neudržím a mé tělo je vymrštěno vpravo do volného prostoru ke dveřím. Lituji, že není odpoledne a Galerie není plná návštěvníků, jejichž těla by mne bezpečně podržela. Po prodělaném šoku si přisedám zpět k paní, která se usměje a dodá : „Dnes je to taková adrenalinová jízda.“ Musím se smát, neboť toho musela dnes během své prohlídky zažít ještě víc, ale troufám si tvrdit, že dnešní Highlight, o kterém bude s úsměvem mluvit při příchodu do práce, jsem byla já. Na tváři mám úsměv a modlím se, abychom do cíle dnešní prohlídky dojeli bezpečně. Podezřívám Monu Lisu, zda se s Recepčním nerozdělila o svou denní dávku bílého cukru, neboť prohlídka se až do svého konce odehrává ve stejném módu. Snažím se být zapřená o sedadlo proti mně, ale i přesto mám co dělat, abych svůj výkon neopakovala. Opouštím Galerii a odnáším si z ní, co už dávno vím. Naše Intuice je Dar, kterému bychom měli naslouchat, ač nám naše hlava našeptává cokoliv a pokud bude naše srdce a vědomí co nejblíž a v rovnováze, musí to prostě fungovat. Stačí se jen poslouchat…sami sebe, navzájem…..krásný den 😊.
Ranní adrenalin
